Dobrá hádka s partnerem

Je možné žít ve vztahu zcela bez hádek? Určitě ne. Ale je možné se pohádat, aniž by u toho došlo k roztržce, nebo i k rozchodu. I partnerská hádka je vlastně umění, kterému se můžeme naučit. Základem je správné vyjadřování svých emocí, vyvarovat se slovních útoků na partnera, naslouchat mu a následně tak společně dospívat ke zklidnění a stabilizování vztahu.

Jak vlastně dochází k hádce? Co změní slovní výměnu v hádku a způsobí, že se konverzace zvrhne ve spor? Obvykle se musí sejít několik z následujících faktorů. Necítíme se dobře a jsme celkově podráždění. Shromáždí se v nás mnoho drobných frustrací, které nás postupně nahlodávají (problémy v práci, zlobivé děti, bolesti zubů, ...). A také se v nás často hromadí nevyslovené vztahové problémy za několik dní či týdnů. Když se pak tyto faktory spojí, dojde k výbuchu a banální rozhovor se změní v hádku.

Po zažehnutí střelného prachu má klasická hádka 3 fáze:
(1) první část se soustředí na spouštěcí prvek: "Nemluv na mě, když telefonuju!" "Dojdeš už konečně s tím košem?"
(2) během druhé fáze hádka přechází od spouštěče k útokům na osobu partnera: "Pořád všechno dramatizuješ!" "Jsi stejná jako tvoje máma!"
(3) ve třetí fázi, když už se vzdává poslední snaha o kontrolu emocí, dochází ke zpochybňování samotného partnerského vztahu "Tak proč se mnou jsi, když jsem tak děsná?" "Jestli to takhle půjde dál, tak končíme!"

Jsou tyto urážky a vyhrůžky rozchodem myšleny vážně? Zpravidla ne, ale na vině je hněv, který vedle smutku, radosti a strachu patří mezi čtyři základní lidské emoce. Hněv má ve společnosti velmi špatnou pověst. Avšak hněv bez násilných projevů představuje velkou životní energii, která dokáže vztah pročistit a udržet jeho dynamiku. Musíme však umět přijmout zodpovědnost za svůj hněv. Jak na to?

V první řadě je potřeba připustit, že jsem to já, kdo se zlobí. Ta emoce je moje. A tedy se musím vzdát nároku na to, že ostatní jsou za moje emoce zodpovědní. S tím také souvisí, že pro vyjádření hněvu bychom měli používat první osobu a ne označovat druhého, tedy: "Zlobím se" místo "Jsi hrozná"; "S tím nesouhlasím" místo "Říkáš nesmysly". No a pokud chceme vyjadřovat hněv bez násilí, musíme se také umět vzdát pomsty. Když nám někdo ubližuje, máme chuť mu to oplatit stejnou mincí. A v partnerském vztahu většinou velmi dobře víme, jak druhého citlivě zasáhnout. Vzdát se pomsty je úkol nesnadný, nicméně dosažitelný.

Když se hněv uklidní, nastane čas, aby si partneři spolu promluvili, vrátili se k příčinám hádky a pokusili se spolu najít kompromis. K tomu nám pomáhá naslouchání, jenž je pro náš vztah skutečným pokladem. Jedná se o typ rozhovoru, při němž svého partnera nepřerušujeme a každý mluví tehdy, když je "na řadě". Druhým nástrojem je vyjednávání, tedy zahájení jednání s cílem ukončit konflikt. Cílem je najít uspokojivý kompromis pro oba partnery navzdory různým pohledům na věc.

To, jak bude hádka mezi partnery vypadat, závisí na koktejlu vzniklém spojením dvou různých osobností. Vztah cholerika s necholerikem prý bývá nejčastější. Dva cholerici nejspíše zažijí bouřlivější hádky, které jsou jistě vyčerpávající, avšak tyto vztahy bývají velmi intenzivní. Oproti tomu dva necholerici budou mít klidnější domácnost, ve které však po letech může hrozit nuda.

Partnerské hádky nemá nikdo rád. Avšak pokud se jim za každou cenu systematicky vyhýbáme, hrozí, že se v nás bude hromadit frustrace zatěžující vztah spoustou nevysloveného. Může se tak stát, že potlačování hněvu, a tedy i zapojení přetvářky nás muže od partnera naopak vzdalovat. Proto se i na hádky zkusme dívat optimisticky. A představme si hněv jako dárek v podobě upřímnosti, kterou věnujeme našemu partnerskému vztahu. Vždyť největší dusno je vždycky před bouřkou, po ní už je vzduch čistý. Pokud však cítíte, že Vaše hádky ohrožují samou existenci vztahu, nebo že jsou projevem dlouho neřešených problémů, budu rád, když mě kontaktujete a zkusíme společně najít řešení.